Tvor je od slova tvořit

OdMarkéta

Jsem kreativec. (Stejně jako všichni ostatní). Tvorba můj život provází co si pamatuju. Psaní. Hlavně psaní, ale zdaleka nejen to. Jenže v posledních dnech a měsících a letech, jsem na to pozapomněla.

Občas se zdá, že touha tvořit, skutečně tvořit to, co pochází ze mně a ne z požadavků ostatních, shořela v plamenech termínů a úkolů a reelsů a v celém tom povyku kolem umělé inteligence.
Pak jsou ale chvíle, kdy jen jsem. A slyším ji. Znovu slyším ten hlásek inspirace a touhy a chuti nejen přežívat, ale skutečně existovat.

Tvořit.
Protože není tvoření a existování vlastně jedno a to samé?
Píšu o termínech a reelsech a moderní době, ale to rozhodně není to jediné, co tu touhu existovat ubíjí. Ještě je tu jedna věc. Mnohem vážnější.

Já.
Má hlava.
Můj mozek.
Snad bych se dokonce nebála použít slovo můj perfekcionismus, přestože přesně s tím bych se ještě nedávno rozhodně neztotožnila.

Můj život je psaní.
Vždycky to tak bylo.

Jenže pak se mi splnil sen a psaní se stalo nejen mým životem, ale především mým živobytím. A plíživě, slovo za slovem a rok za rokem se z touhy být skutečným tvorem stávala vzpomínka.

Nemusím být perfektní

Nebo jo?
Já vlastně ani nevím.
Co vím je, proč můj závazek tvořit alespoň jeden můj článek týdně proměnil jen v další výčitku.

Že nemám čas?
Inspiraci?
Energii nebo chuť?

Ale kdepak. To všechno by se našlo. Jenže je tu ještě jedna věc. Jedna emoce, která je mnohem silnější než všechny ostatní.

Strach.

Jsem copywriter.

Vím, jak psát pro čtenáře a pro úspěch a pro algoritmy.
Jen jsem na dlouho zapomněla, jak psát pro svou duši.

Můj mozek i můj WordPress i můj Obsidian a Keep, ti všichni jsou zahlcený nápady a tématy.
Stačí se jen na chvíli odpojit a slyšet ticho, aby ke mně ta touha začala znovu promlouvat.
Jenže pak si sednu, otevřu počítač a najednou jako by mě zahalila deka.

Ne ta příjemná těžká deka, která vás obejme a přijímá vás, jací jste, ale deka strachu a hrůzy. Deka plná nánosů a očekávání. A k ní se přidává hlas, který zná tak dobře většina z nás.

  • Koho to zajímá?
  • Máš to podložený?
  • Kdo jsi, abys mohla mluvit o pocitech a o tom, co s námi dnešní svět dělá?
  • Máš z toho snad titul?
  • A tamten článek, co chceš napsat už roky… víš, že ti zabere minimálně 20 hodin a stejně už to řeklo 20 lidí před tebou?
  • Proč se do toho pouštět? Stejně nechceš na sociální sítě a víš, že nezvládneš být konzistentní, ani kdyby byl v sázce tvůj život.

Blablabla.
A tak si místo toho otevřu e-mail a Reddit a zabíjím ten hlas v požadavcích a starostech jiných lidí.
Jenže spolu s ním zabíjím i sama sebe.

Je tenhle článek předzvěstí a slibem a závazkem sama k sobě, že od teď to bude konečně jinak?

Doufám, ale úplně nevěřím. Ať je čímkoliv, přináší mi úlevu. Protože zase jednou, po tak dlouhý době zase říkám to, co chci.

Bez studií.
Bez nánosů očekávání.
Jen to, co chci a co cítím.

A co chci teď nejvíc? Opět cítit, jaké to je existovat. Místo algoritmů psát pro sebe.
Chci podpořit ten malý doutnající uhlík zvědavosti, který se po tak dlouhé době konečně vrací.
Chci se vrátit se sama k sobě. K tý holce, která miluje nasávat vědomosti. Miluje psát a sdílet nikoli kvůli algoritmu, ale pro tu úžasnou radost a úžas, kterou poznávání a tvoření do života přináší.
Protože tvořit nejen pro přežití, ale pro radost, je smysl života.

Podobné příspěvky